Kdysi dávno nebyl tento svět ničím víc než místem bouřícího chaosu: nespoutaných plamenů, vířící skály a ostrého kamení. Popelavým nebem prvotního stvoření sestoupili bohové, noví a dosud beztvarí. V té divoké změti však spatřili příslib krásy, síly a také šanci nalézt ve stvoření vlastní místo.
A tak božské ruce přivedly na svět První děti: elfy, bytosti krásy a půvabu, aby kráčely po zelené zemi a naslouchaly hudbě moří. Poté vznikli trpaslíci, houževnatý lid odhodlaný zkrotit zemi, obdařený řemeslným umem a vynalézavostí bohů zpoza popelavé prázdnoty. Jako třetí dostali život lidé: bytosti s vášnivými srdci, jež hořela stejně jasně, jako byly jejich životy krátké, a s vrozenou touhou slavit a smát se.
Následovala další stvoření, neboť z bezbřehé představivosti proměnlivých bohů se rodily mnohé rasy Exandrie. Tyto Děti stvoření kráčely světem a s rostoucím poznáním se jej snažily zvelebovat. Jenže země byla divoká a krutá. Živly je drtily o skály a pohlcovaly. Bohové cítili žal, když jejich první děti zápasily se světem, který je odmítal přijmout, a když k nim vzhlížely s prosbou o vedení a ochranu. Proto jim dali dary: propůjčili jim část své vlastní moci, aby mohly tvořit a utvářet svět kolem sebe. Tak se zrodila první božská magie.
S její pomocí se jednotlivé národy naučily podrobovat si rozhněvanou zemi: krotit plameny vyvěrající z hlubin, zadržovat záplavy ohrožující jejich obživu, proměňovat sazenice v plody a zvířata v potravu. Vznikl jazyk, zrodila se kultura a anarchii nahradil řád. Proměnliví tvůrci zpoza popelavých nebes viděli pokrok a poznali, že je dobrý, avšak křehký a potřebuje ochránce.
Tak přišli na svět První ochránci: kovoví draci Exandrie, kteří bděli nad mladšími a křehčími rasami. Svět se začal zklidňovat, národy rostly a novým bytostem byla dána podoba i život. A čím více lidé chápali svět kolem sebe, tím více vzhlíželi ke svým tvůrcům. Uctívali je, dávali jim tvář, jméno i smysl.
Jenže tento svět se nehodlal nechat zkrotit. Útesy se třásly a burácely vzdorem. Moře se vzdouvala a polykala vše, co jim stálo v cestě. Ze země šlehaly plameny. A pod živly, skryti i samotným Tvůrcům, přebývali dávní vládci tohoto světa: Prvotní. Tito mocní elementální titáni, kteří kdysi spali hluboko v útrobách země, povstali ze svých skrytých říší, aby svět znovu rozervali. Bohové sledovali, jak jsou jejich děti, jejich radost, vrhány na rozeklané skály nebo předhazovány beztvarým hrůzám zrozeným ze zkázy. Ze stínů Propasti se vyhrnuly démonické bytosti, přivolané násilím, aby hodovaly na krveprolití a čistily zbytky po mrtvých.
Někteří bohové podlehli žalu a hněvu natolik, že chtěli svět opustit a začít znovu. Přemlouvali své božské druhy, aby se přidali k Prvotním a nechali chaos znovu pohltit celou říši. Jiní však chtěli zůstat, Prvotní pokořit a zkrotit zemi pro dobro svých stvoření. Mezi bohy tak vznikla roztržka. Nebeští strážci, kdysi zasvěcení boji proti chaotickým silám Propasti, propadli nenávisti a tyranii. Pod vedením padlého anděla, jenž si nyní činil nárok na vládu nad říšemi síry a ohně, vybudovali nová pekla.
Tvůrci, kteří zůstali a chtěli zachránit svůj domov, svá stvoření i sami sebe, museli pozvednout zbraně a naučit se chránit vše, čeho si cenili. Shromáždili své následovníky a naučili je čerpat ze sil stvoření vlastní vůlí: budovat, měnit i ničit bez přímé pomoci bohů. Smrtelníci se naučili bránit alchymií i ohýbáním samotné tkaniny bytí, byť v mnohem menším měřítku než jejich tvůrci.
Tímto darem bylo poznání arkánní magie. Dobré děti ji použily k tomu, aby zahnaly své zrádné příbuzné, uvěznily odvrácené Tvůrce v jejich vlastních sférách podobných žalářům a nakonec zničily Prvotní. Jejich chaotické živly byly rozptýleny do samostatných rovin existence. Poprvé od chvíle svého stvoření poznal svět mír. A první skutečná civilizace zapustila kořeny a vyrostla ve veliké město zvané Vasselheim. Kolébku stvoření. Město úsvitu.
Kultura znovu rozkvetla, rasy se vydaly poznávat a objevovat vlastní země a vzduch naplnila veliká hudba, která dala tomuto světu jméno jednou provždy: Exandria.
Věk arkány
(The age of Arcanum)
Časem někteří obyvatelé Exandrie zpyšněli. Své arkánní dary začali vnímat jako důkaz, že bohové už nemají nad jejich osudem žádnou moc. Mezi smrtelníky se rozšířila víra, že s dostatečným poznáním se i oni mohou vyrovnat bohům. Mnozí se odvrátili od víry a zasvětili se vlastním ambicím. Tvůrce to ranilo a překvapilo, přesto však chápali vzdorovitost svých dětí a snášeli ji z lásky i z naděje, že se jednou navrátí. Po celé Exandrii vyrostla veliká království. Hrady vznikaly během jediného dne, urychlovány nově objevenou mocí arkánistů. Učená města se vznášela a plula oblohou, přesouvaná vzdělanými mágy tam, kam je vedla jejich zvědavost a touha po poznání. Ačkoliv magie dokázala vykonat i ty nejtěžší úkoly rychlostí dříve nepředstavitelnou, její uživatelé nepřestávali hledat nové možnosti. Jak mágové cvičili a zdokonalovali své tvořivé schopnosti, brzy odhalili i tajemství samotného života. Zrodili podivuhodné, nebezpečné nové tvory a mocnosti. Právě v této éře nespoutaného magického bádání začali do dějin vyrývat svá jména mocní arcimágové. Příchod arkánní magie se zdál být klíčem k věku hojnosti a blahobytu. Zároveň se však ukázal být jeho hrozbou, protože prosperita brzy ustoupila chamtivosti. Mezi elitami propukaly malicherné spory o zdroje a bohatství, zatímco zvěsti o nesmrtelnosti dosažené dokonalým ovládnutím arkána doháněly největší mágy k šílené touze po nekonečné moci. Jedna smrtelná kouzelnice, jejíž jméno se buď ztratilo, nebo bylo z dějin záměrně vymazáno, vytvořila dnes zakázané rituály, jimiž vyzvala samotného Boha smrti. Svrhla jej a zaujala jeho místo v panteonu, čímž se stala první a jedinou smrtelnicí, která vystoupila k božství. Tento čin inspiroval arcimága Vespina Chlorase. Hnán vlastní žádostivostí vyhledal vedení a moc vyhnaných bohů, rozerval brány jejich vězení a vypustil zrádce zpět do světa smrtelníků. Během svého uvěznění si tito bohové nenávisti a zoufalství přetvořili žalář ke svému obrazu. Zplodili nepředstavitelné hrůzy, bytosti žijící jen proto, aby měnily mír v utrpení a spravedlnost v pýchu a chamtivost. Devět pekel a Propast se začaly prodírat do Stvoření. Zrádní bohové a jejich nenávistné děti nalezli svět dosud neposkvrněný, až na lakotu smrtelníků. Touhu ničit vystřídala touha vládnout. A tak Zrádní bohové nejprve obrátili svou moc proti mágovi, který je osvobodil, a učinili z arcimága Vespina svého prvního otroka. Tato zkažená božstva pak vyhledala zbytky svých potomků rozeseté po světě a na pláních Xhorhasu, daleko od Vasselheimu na opačném konci světa, vybudovala nové, mocné a děsivé království: Ghor Dranas. V této zemi zla, kde do Exandrie prosakovala pokřivená moc nižších sfér, začali páni temnoty kazit mysli smrtelníků. Lačně vítali ty, kdo sešli z cesty, a snadno ovlivnitelným srdcím nabízeli velké sliby i dary. Tato jedovatá semena padla na úrodnou půdu v duších smrtelníků posedlých neomezenou mocí arkána. S legií zatracených za zády pak Zrádní bohové brzy dali celému světu najevo svou přítomnost útokem na samotný Vasselheim. Velká část města byla proměněna v trosky, ale Vasselheim první nápor ustál. Zachránil jej zásah samotných Prvotních božstev, která sestoupila z nebes, aby se střetla se svými někdejšími bratry a sestrami. Bitva mezi bohy a smrtelníky, mezi hrdiny a démony, zuřila bez ustání dvacet dní a nocí, dokud temné síly, připravené o výhodu překvapení, nebyly nakonec donuceny ustoupit. Zlo bylo na čas odraženo. Jenže odhalení tak strašlivého nepřítele rozpoutalo nebezpečné závody v arkánním zbrojení. Důvěra byla rozbita: jestliže smrtelníci mohli podlehnout vlivu Zrádných bohů, kdo byl ještě spojencem? A pokud se taková zkáza mohla rozpoutat pod bdělým dohledem bohů, k čemu vlastně bohové byli? Lidé, nedůvěřiví a zahledění do vlastních zájmů, přetavili své nástroje radosti a oslav v nástroje nesmírné moci: artefakty, jichž se mohli chopit hodní hrdinové. Trpaslíci obrátili svou fascinaci kamenem a zemí k izolaci; zavrtali se hlouběji do hor a pomocí božských darů oživili legie samostatných golemů, aby střežili jejich rodové síně. Elfové využili své porozumění kráse a jemným zákonitostem stvoření k tkaní kouzel ničivé síly, jakou Exandria dosud nepoznala. Poprvé od zničení Prvotních se magie začala soustředit především na válku. Sami bohové se rozhodli připojit ke svým dětem na bitevním poli. Sestoupili z nebes, aby znovu pozvedli zbraně ve válce, kterou dnes známe jako Pohromu.
Pohroma
(The Calamity)
Bojiště ničivých střetů Pohromy byla rozeseta po celé Exandrii, nejplněji však dopadla božská zkáza na Wynandir. Tuto zemi, rozdělenou Ashkeeperskými štíty, kdysi ovládalo několik mocných rodů. Každý sledoval vlastní cíle a vedl své spory, dokud nebyl vtažen na jednu či druhou stranu války bohů, případně se z vlastních důvodů rozhodl stát stranou. Moc, kterou vládla Prvotní božstva i Zrádní bohové, byla tak nesmírná, že poznamenala samotnou krajinu na celé věky. A nezodpovědné nakládání s arkánním poznáním, které si smrtelníci vybudovali, zpečetilo zkázu jejich vlastního odkazu.
O té strašlivé válce se dochovalo jen málo záznamů, její následky jsou však cítit dodnes. Síly, které v dalších bitvách rozpoutali bohové i smrtelníci, byly tak obrovské, že narušily hranice zadržující elementální chaos a vpustily do světa nespoutanou zkázu. Zcela změnily známé proudění magických ley linií napříč Exandrií. Temné království Ghor Dranas bylo obráceno v popel, ale válka zpustošila všechny národy Exandrie, srovnala celá města se zemí a v mnohých probudila touhu uprchnout z této roviny existence nadobro. Ztráty na životech byly tak strašlivé, že historikové věří, že přežila nejvýše třetina obyvatel Exandrie. Zůstal jen jediný skutečný opěrný bod civilizace: Město úsvitu, Vasselheim.
Svět vstoupil do dlouhého a temného období obnovy. Zrádní bohové byli znovu vyhnáni do svých říší klamu a nenávisti, ale hrozba jejich návratu dál tížila celý svět. Prvotní božstva cítila, že právě jejich zapojení do války smrtelníků nese vinu za katastrofální rány, které Exandria utrpěla. Věděla, že dokud zůstanou božské průchody otevřené, vězeňské sféry držící vyhnané Zrádce nikdy nebudou dokonalé ani trvalé.
A tak, ve snaze zajistit, aby Exandrii už nikdy nepotkala podobná zkáza, ponechali své děti vlastnímu osudu. Tvůrci se vrátili do svých říší, strhli s sebou Zrádce i zplozence hrůzy a cesty do světa smrtelníků za sebou uzavřeli Božskou branou. Jen tak mohli zabránit svým zkaženým příbuzným, aby se fyzicky vrátili na hmotnou rovinu. Pro Prvotní božstva to však mělo bolestnou cenu: dobrovolné vyhnanství. Od té chvíle už Tvůrci nesměli nikdy vstoupit do vlastního stvoření.
Zmizení bohů má mnoho jmen. Ti, kdo studují arkánní umění, mu říkají Druhá jiskra. Ti, kdo hledají blízkost svých bohů, jej nazývají Pokáním. Nejčastěji se však této době války a božského odloučení říká Rozdělení. A právě ono ukončilo Věk arkána.
Od té doby uplynulo mnoho času a svět se znovu zrodil. Bohové stále působí a vedou své věrné zpoza Božské brány, dávají jim poznání i moc, ale cesta smrtelníků už patří jim samotným. Nová města, království a kultury znovu ovládly svět a vyrostly na popelu těch starých. Vzduchem znějí nové písně a naděje na světlejší zítřek žene lidi dál, den za dnem. Pohřbené ruiny a prastaré relikvie však všem připomínají temnou dobu chyb, které se už nikdy nesmějí opakovat.
